Poslední soud

Mozaika s vyobrazením Posledního soudu na Zlaté bráně svatovítské katedrály je rozdělena do tří polí, která jsou situována nad lomenými oblouky trojosého vstupu. Pole jsou od sebe oddělena štíhlými fiálami ukončenými kytkou, které po stranách dekoruje vegetabilní mozaikový ornament s rostlinnou úponkou vyrůstající z váz. Vnitřní pole výjevu je plné, vnější kompozice jsou narušeny menšími lomenými okénky. Jednotlivá pole mozaiky vytyčuje po obvodu rám kombinující vnější červenou linku, linii s bílými kosočtverci a vnitřní modrou prostou kružbovou linii. V horní části byla celá kompozice vymezena pásem s akantovými listy, ze kterého se zachoval jen fragment s veraikonem nad středním polem mozaiky. Nad levým polem Veroničinu roušku původně doplňovaly tři hřeby, nad pravým asi kopí, nejslavnější říšské relikvie připomínající Kristovo umučení. Mozaice dominuje Kristus trůnící v mandorle umístěný v horní části středního pole. Je oděn do zeleného roucha s modrým rubem, které v bohatých záhybech obtáčí anatomicky propracované tělo. Hlavu modelovanou v pevných liniích zdobí nimbus. Kristus je zachycen s ranami v boku, na rukách a nohách, trůnící na dvou duhách – symbolech Starého a Nového zákona. Pravou ruku má spuštěnou podél těla, levou žehná. Kristův majestát je zdůrazněn červeným pozadím mandorly a zlatými paprsky, které vychází z jeho těla. Mandorlu nese po každé straně pět andělů. Zcela nahoře to jsou dva serafíni, níže tři páry andělů, kteří drží v rukou Arma Christi. Anděl vlevo dole nese kříž a trnovou korunu, anděl nad ním drží kopí a další kleště. Andělská postava vpravo dole drží sloup a důtky, další situovaná nad ní kladivo a hřeby a horní houbu. Spodní dvojice andělů troubí na pozouny k Poslednímu soudu. Andělské figury se snad nejlépe blíží italským předlohám mozaiky. Zajímavé jsou typy rouch, především u prostřední dvojice, jejíž šat je doplněn o kněžskou štólu. Pod mandorlou klečí na rozpukané zemi modlící se čeští patroni – vlevo sv. Prokop, sv. Zikmund, sv. Vít a vpravo sv. Václav, sv. Ludmila a sv. Vojtěch. Pod patrony je nápis s jejich jmény, který byl do pole vsazen v roce 1837 z kaménků, jež vypadaly z horní části okraje mozaiky. Pod nápisem jsou ve spodní části kompozice situována modrá pole rámující záklenek centrálního vstupu. V něm jsou vyobrazeny klečící korunované postavy představující císařský pár – vlevo má ruce sepjaté k modlitbě císař Karel IV., vpravo císařovna Eliška Pomořanská. Oba jsou oděni v bohatých rudých rouchách, která umocňují závažnost výjevu, v němž prosí patrony o přímluvu u Krista soudce. Poslední soud s klečící Pannou Marií v levém poli a sv. Janem Křtitelem v poli pravém doprovází po stranách skupiny šesti apoštolů, umístěné ve třech řadách nad sebou. Apoštolové jsou zachyceni jako polopostavy vyrůstající z mraků a třímající v rukou své atributy. Nebeskou sféru charakterizují nejen zmíněná oblaka pod světci, ale také zlaté pozadí scén. V levém poli pod Pannou Marií pokračuje scéna Posledního soudu zmrtvýchvstáním. Nahým postavám vycházejícím z mohutných sarkofágů přilétají na pomoc andělé. Jejich protiváhou jsou v pravém poli zatracené duše – ostře modelovaný zástup figur vcházejících do pekla. Skupinu prudce gestikulujících žen a mužů obtáčí provaz, který na obou stranách táhnou dva ďáblové. Nad průvodem dohlíží Archanděl Michael v brnění s taseným mečem. Mezi hříšníky, kteří obrací svůj pohled ke Kristu, vidíme mnicha s tonzurou, ženu se zahalenou hlavou a další se zrcátkem. Zcela vpravo je zachycen Lucifer se spoutanýma rukama a řetězem na krku strnule trůnící mezi plameny. Řemeslné provedení bočních polí se jeví poněkud méně precizní než práce na ústřední scéně. První zprávu o vzniku mozaiky přináší kronikář Beneš Krabice z Weitmile, který k roku 1370 zaznamenává, že nedlouho po provdání Johanny Bavorské za Václava IV. nechal císař Karel „zhotovit a osadit nad portikem pražského kostela obraz ze skla, řeckým způsobem, dílem nádherným a velmi nákladným“. Pozoruhodná památka nebyla součástí původního konceptu výzdoby slavnostního vstupu do katedrály, dokončeného Petrem Parléřem roku 1367. Dokazuje to zazděný okenní otvor ve středním poli mozaiky, objevený při jejím sejmutí roku 1890. Srovnatelných příkladů středověkého mozaikového umění se v Zaalpí mnoho nezachovalo. Zmínit lze v podstatě jen dvojici mozaik ze severního Polska – z centra křižáckého státu v Malborku a sídla pomezánského biskupství v Kwidzynu. Mozaika v Kwidzynu doplnila jižní vstup do tamní katedrály v roce 1380. Zachytila donátora, biskupa Jana I., který adoruje sv. Jana Evangelistu v okamžiku jeho martyria. Ze stejné doby pochází i mozaikový obklad starší, z umělého kamene vytvořené monumentální postavy Madony ve východním poli průčelí mariánského kostela malborského hradu. Fragmenty demolované figury Panny Marie i zachovaný obraz z Kwidzyna jistě představují vědomý odkaz tvůrců – objednavatelů na pražský Poslední soud. Antonín Matějček připsal práci na pražské mozaice benátským mozaikářům, kteří pro její tvorbu měli využít importovaný materiál. Předpoklad, že byla mozaika vyrobena z dovezeného skla, se podařilo vyvrátit již v na konci padesátých let 20. století. Naopak Matějčkovy teze o benátském původu mozaiky byly přijímány po celé 20. století. Až na počátku nového tisíciletí benátské vzory nahradila hypotéza zdůrazňující vliv střední Itálie, zejména dílny katedrály v Orvietu. Mozaika prošla od středověku řadou oprav a na krátkou dobu byla dokonce sejmuta ze svého místa (1890). Její velká obnova byla započata pod vedením Viktora Foerstera v roce 1909, následujícího roku proběhlo opětovné usazení díla na původní místo. Během druhé poloviny 20. století se na mozaice uskutečnilo hned několik restaurátorských zásahů (1959–1960, 1967, 1978, 1980), které završil poslední konzervační zásah vycházející z technologií doporučených Getty Conservation Institute. Vlastní restaurátorskou práci prováděli restaurátoři A. a M. Martanovi, M. Nečásková a E. Skoralová v letech 1997–2000.